Jak se za nevídaného zájmu médií na divadelní prkna vrátila Dagmar Veškrnová-Havlová.
Premiéra v Divadle na Vinohradech byla okupovaná hordou novinářů i lovců fotografií; návrat bývalé první dámy na jeviště probudil zájem i u těch, kteří za normálních okolností o divadlo ani nezavadí.
Chvíle pro Beckettova přítele
Je pak absurdním výsledkem, že inscenace Chvíle pravdy ospravedlní svou existenci právě a hlavně díky osobě Dagmar Havlové, jinak by se na repertoáru zřejmě dlouho neudržela. Vinohrady mají po letech opět nakročeno k tomu, aby diváci chodili nikoliv na inscenaci, ale "na Kostku s Havlovou".
Dagmar Havlová a Petr Kostka na veřejné generálce hry Chvíle pravdy.
Ostatně o absurditě by jistě zasvěceně mohl pohovořit úspěšný a sebevědomý dramatik Israel Horovitz, podle programu přítel Samuela Becketta, v jehož inscenovaném textu tkví kámen úrazu. Jeho hra o starých křivdách a odpuštění má víc slabin než předností a hloubku spíš jen předstírá. Nelze se divit vinohradské scéně, že celebritu Havlovou zdatně "píárově" vytěžila, ale všichni zúčastění se mohli při svém zviditelnění dohodnout na lepší volbě autora.
To, že vinohradské inscenaci skřípou kolečka, nelze přičíst ani herečce, ani jejímu hereckému partnerovi Petru Kostkovi, natož pak režisérovi Ladislavu Smočkovi, ale právě Horovitzovi. Na velké jeviště vinohradského divadla se dostal komorní text pro dva herce, jehož téma stojí na nepříliš pevných základech.